Zmizeli

Cyrotóna se vrátila z Řecka celá opálená a s vůní moře v nose a hned druhý den jela na tábor. Tábor byl moc pěkný v Beskydech uprostřed lesů. Jezdili tam na koni, učili se anglicky a hráli si na americký divoký západ v době, kdy se tam stěhovalo moc a moc kolonizátorů z Evropy. Občas si na pidižvíky vzpomněla, ale vesměs neměla kdy na nějaké vzpomínání. Prázdniny skončily a začala škola. Cyrotóna žadonila, aby hned první zářijový víkend jeli na chatu, ale rodiče si postavili hlavu, že ne, že mají doma spoustu práce a podobné dospělácké řeči, a tak se na chatu jelo až dva týdny po začátku školy.

Cyrotóna byla celá nesvá, zda se na ní pidižvíci nezlobí, když byla tak dlouho pryč. Sotva táta odemkl dveře od chaty, hodila dovnitř tašku s věcmi a už pelášila do lesa. Doběhla ke známému křoví a už leze po čtyřech dovnitř. Otevřel se před ní obvyklý pohled na mýtinku s maličkými domky, ale něco nebylo v pořádku. Chyběl tu obvyklý shon a pohyb. Nikdo nepracoval na zahrádkách u domečků, ani nikam nespěchal přes mýtinu. Nikde si nehrály a nevýskaly děti. Cyrotóna nesměle zavolala: „Haló! Je tu někdo?“ Nikdo se neozval. Zavolala ještě jednou, ale zase žádná odpověď. Potom se osmělila a zaťukala prstem na dveře chaloupky, kde bydlel Eda. Chvíli počkala, ale nikdo se neozýval. Opatrně otevřela prstem dveře. Uvnitř nikdo nebyl. Postupně takto nahlédla ještě do několika chaloupek, ale všechny byly prázdné. Vylezla skrz křoví z mýtiny a pomalu se vracela zpátky do chaty. Slzy měla na krajíčku. „Co je?“ zeptal se jí táta, když došla na zahradu. „Ale nic,“ zavrtěla hlavou a vzdychla.

Přešel podzim a ochladilo se, objevil se první sníh. Na konci podzimu chatu zazimovali a nejezdili na ní s jedinou výjimkou, kterou byl Silvestr. Máma odmítala zůstávat o Silvestra v Praze, že je tam moc rámusu a petard, ze kterých měl zase strach Šnap. Cyrotóna tajně doufala, že snad na podzim byli pidižvíci pryč jen dočasně a teď se s nimi shledá. Ubírala se lesem k pidižvičí vesničce, v kapse teplé bundy marmeládu s víčkem ovázaným stuhou, a dělala stopy do sněhového poprašku. Na mýtince jí zase čekalo zklamání. Volala a ťukala na domečky, ale nikde nikdo. Stejně nechala marmeládu uprostřed mýtiny. Pro jistotou, kdyby se někdo z pidižvíků objevil. Protože byl Silvestr, šla spát pozdě. Hráli s rodiči různé společenské hry a o půlnoci si připili. Rodiče sektem a Cyrotóna jablečným moštem se sodou. Ráno proto vyspávala dlouho v postýlce, když tu jí probudil nějaký šramot od okna. Nejdříve se lekla, pak jí napadlo, že jí asi na parapet leze sousedova kočka. Ale nebyla to kočka. Po okenním parapetu hopkala veverka s velice chlupatým a huňatým ocasem. Upustila pruh bílé březové kůry a hups na holou jabloň a už byla pryč. Cyrotóna vylezla z postýlky, otevřela okno a zvědavě vykoukla ven. Vzala do ruky pruh březové kůry od veverky a pořádně si ho prohlédla. Bylo na něm něco naškrábáno asi kusem uhlíku. Mžourala očima, až přečetla: DÍKY ZA MARMELÁDU. JSME ODSTĚHOVANÝ. NAVIDĚNOU V LÉTĚ. EDA

Cyrotóně se rozzářily oči a pusa se roztáhla do úsměvu. Pidižvíkům se nic špatného nestalo, jenom se přestěhovali! A v létě se zase uvidí, tak to nemůžou bydlet nijak moc daleko. Dokonce i marmeládu našli. To nám ten nový rok hezky začíná, pomyslela si spokojeně Cyrotóna.