Chlupatá příšera

Po obědě jeli k babičce. Cyrotóna se těšila. Babička má bazén a je s ní legrace. Cyrotóna chtěla, aby s nimi jel i Šnap, ale máma byla proti. „Přeci nebudu chudáka psa tahat v tomhle vedru autem. Víš, jak nerad s ním jezdí. Na zahradě mu bude líp,“ řekla a Šnap tedy zůstal sám na zahradě u chaty. U babičky řádila Cyrotóna většinu odpoledne v bazénu a cpala se rybízovou bublaninou.

Později se začala trochu nudit, protože dospělí si vyprávěli samé nezajímavé věci o práci, politice, nemocech a tak. „Jdu se podívat do lesa,“ zavolala. „No já nevím, sama?“ tázavě se babička podívala nejprve na Cyrotónu a pak na mámu. „Ale ať jde,“ kývla máma. „Dej pozor při přecházení silnice a nechoď dál, než ke křižovatce cyklostezek,“ přikázala Cyrotóně. „Do hodiny ať jsi zpátky a vezmi si mobil,“ dodala.

Cyrotóna prolézala les proti babiččině domu. Byl to takový ten městský les protkaný cyklostezkami i živelnými pěšinkami a plný psích bobků. Šla schválně co nejdál od cest i pěšin, prolézala křoviska a hledala, jestli tu také nebydlí nějací malí človíčci. Ale nenašla nic, jen jednu vybělenou kočičí kostru a cosi, co vypadalo jako opuštěné doupě bezdomovců. Zklamaně se vrátila zpátky do babiččina domu. „To je dost, že jdeš,“ uvítala jí máma. „Už pojedeme.“ Rozloučili se s babičkou a zaopatřeni pořádným kusem rybízové bublaniny vyrazili zpět na chalupu.

Cyrotóně se podařilo po návratu ještě na chvíli vyklouznout do lesa. Vzala s sebou kousek babiččiny bublaniny, ať si pidižvíci také pochutnají. Pidižvičí kamarádi se okolo ní seběhli, děkovali a nadšeně ulamovali kousky bublaniny. Cyrotóna však viděla, že jsou nějak nesví. Nevěděla proč, ale nechtěla se ptát.

Vyprávěla pidižvíkům o tom, jak byla u babičky ve městě a jak tam hledala v lese jejich příbuzné, ale nikoho nenašla. „No to se nedivím,“ řekl Eda. „Městský les to není moc pěkné bydlení, tam není klid, pořád se tam promenují velcí lidé.“ Ostatní pokyvovali hlavičkami na souhlas. Cyrotóna to za chvilku už nemohla vydržet, pidižvíci jí připadali pořád nějak nesví.

Zeptala se: „Co je s vámi? Připadáte mi dnes nějak zaražení a nesví.“ „Nó,“ lezlo to z Edy jak z chlupaté deky, „protože tady se stalo něco ošklivého, když jsi byla pryč.“ Cyrotóna se lekla.

„Co se přihodilo?“ vyhrkla.

„Přišla sem příšera,“ skoro zašeptala Magda. „Ale Magdo,“ vložil se do toho Viky, „to nebyla příšera. Bylo to nějaký zvíře.“ „Podle mě to byla příšera,“ nedala se Magda. „Chlupatá a smradlavá, strašně funěla, chrochtala a slintala, brrr.“ „Ale kdepak,“ oponoval Viky. „To bylo jenom nějaký zvíře, ale divný. Takový jsme tu ještě neměli. Určitě nebylo z našeho lesa,“ obrátil se k Cyrotóně.

„A provedla vám ta příšera něco?“ zeptala se Cyrotóna jejíž romantické dušičce bylo pojetí neznámého vetřelce jako příšery rozhodně bližší. „Ani ne,“ řekl Eda. „Prostě to vylítlo z křoví sem na mýtinu, funělo, čuchalo, chrochtalo. Očichalo a oslintalo to pár domečků a zase to běželo pryč. Všichni se stačili schovat a nikomu se nic nestalo.“

„No a nebyl to jenom divočák třeba?“ zeptala se Cyrotóna. „No dovol,“ ohradil se skoro uraženě Viky, „přeci poznáme divočáka. Divočáci bydlí tam za roklinkou v dubinách a přes vesnici nám neštrádují, protože mají slušné vychování,“ upřesnil.

„Pojď se podívat,“ chytla Magda Cyrotónu za prst na ruce, „příšera támhle nechala stopu.“

Všichni se šli podívat na kraj mýtinky a skutečně, v měkké hlíně tu byla mělká stopa. Cyrotóně se zdála nějaká povědomá. Chvíli přemýšlela a pak jí to došlo.

Vytáhla z kapsy mobil a listovala fotkami. „Nevypadal ta vaše příšera náhodou takhle?“ nastavila displej mobilu Magdě před obličej.

Pidižvíci se shlukli nad mobilem. „To je ona!“ vypískla Magda, „to je ta příšera.“ „Ukaž,“ ozval se pochybovačně Viki.

Chvíli prohlížel displej, a pak řekl: „Vážně to vypadá jako to zvíře, co tu bylo. Ty ho znáš? Víš, co to je?“ zeptal se Cyrotóny.

„Jasně,“ přitakala Cyrotóna, „to je Šnap. náš pes. Asi utekl do lesa, když jsme byli u babičky a šel po mojí stopě, která vede sem.“ „To s vámi žije, takové zvíře? Proč?“ zajímal se Viky. „Je to mazlíček,“ řekla Cyrotóna. „Je s ním legrace, můžeš si s ním hrát, vodit ho na procházky, házet mu míček, mazlit se s ním a tak.“ „Aha,“ odpověděl Viky, ale tvářil se dost nechápavě.

„A je nebezpečný?“ zeptala se Dorotka. „Ale kdepak. To je pes, který štěká, ale nekouše. Spíš slintá,“ usmála se Cyrotóna. „To máte zvláštní zvyky,“ podivil se Eda.

„A jak se k vám nastěhoval? To prostě přišel z lesa a začal u vás bydlet nebo jak?“ zajímal se Viky. „Ale ne,“ vysvětlovala Cyrotóna. „Jeli jsme k paní, která má hodně psů a měla štěňátka. Máma si vybrala mezi těmi štěňátky zrovna Šnapa. Tak jsme si ho odvezli domů a od té doby s námi bydlí.“ „To jsou mi nápady, zvíře si pořizovat,“ kroutil hlavou Eda.

„Vy nechováte žádná zvířata?“ ptá se udiveně Cyrotóna. „Ne,“ zazní sborová odpověď. Najednou dostala Cyrotóna nápad.

„Nechcete jít k nám na návštěvu? Když vám naše zvyky připadají podivné, tak třeba by vás zajímalo podívat se, jak žijí velcí lidé.“ Pidižvíci se po sobě tázavě dívají. Je vidět, že z velkých lidí mají spíše strach. Nakonec se jako obvykle osmělí Eda: „Já bych šel, ale nevím, jak to chceš udělat.“ „To nechte na mě,“ uculuje se Cyrotóna. „Tak zítra ráno zase přijdu, buďte připravení na výlet,“ rozloučí se.